Ariel works ltd.
ARIEL – historie firmy
Ariel – toto jméno použil Shakespeare ve své hře Bouře. Označil jím ducha větru, volně vycházejícího z římského posla bohů Merkura. Název Ariel, který nejprve označoval výrobce jízdních kol, se postupně stal značkou, kterou všichni známe a milujeme. James Starley zahájil svou revoluci v oboru jízdních kol v 70. letech 19. století, kdy se spojil s Viliamem Hillmanem, který se později proslavil spíše svými automobily. Mezi první inovace Jamese Starleye patřily kolo s drátěnými paprsky a celokovový lehký rám. I když jeho kolo stále bylo spíše obyčejný kostitřas, začalo se prodávat v roce 1871.
Koncem roku 1872 se dvojice rozdělila. James Starley pokračoval se svými novátorskými stroji, vyhrával cyklistické závody a dělal rychlostní rekordy a nakonec založil firmu se svými syny. Nakonec se v druhé polovině 80. let 19. století stala součástí koncernu Rudge-Whitworth, který byl sám spojením několika menších výrobců jízdních kol. Hlavní roli mezi nimi hrály společnosti Rudge cycle Co. a The Whitworth Cycle Co. V této fázi zřejmě jméno Ariel z prodejen bycyklů mizí.
Název Ariel byl použit znovu na začátku 90. let 19. století, kdy byl zaregistrován jako obchodní značka a kdy bylo touto firmou vyrobeno omezené množství kol. V této době byl masově vyráběn jen jeden typ pneumatiky pro jízdní kola, a to firmou Dunlop. Tato pneumatika se stala standardním vybavením téměř všech modelů bicyklů vyráběných ve Velké Británii, a fakt, že bicykly byly jedinou skutečnou formou dopravy pro široké masy, znamenal pro Dunlop velmi dobrý obchod. Kromě výroby těchto pneumatik, na které měla patent, obnovila firma Dunlop v roce 1896 výrobu jízdních kol, když oživila společnost Dunlop Cycle Co. Došlo k tomu po dvouleté přestávce ve výrobě, během které se firma soustředila na výrobu pneumatik. Jak si můžete představit, tento krok vyvolal velký neklid v oboru výroby jízdních kol. Ostatní výrobci byli pobouřeni, že musejí své bicykly vybavovat výrobkem konkurenta a tak mu zdarma dělat reklamu.
Pro firmu Dunlop to byla obtížná pozice, kterou nemohla vydržet dlouho. Společnost Dunlop cycle company se proto rozhodla pro svou pobočku vyrábějící jízdní kola najít nové jméno. Použili pro ten účel značku Ariel, kterou společnost získala při své dřívější akvizici a která byla spojována s pneumatikami již od dob bicyklu Ariel Jamese Starleye. Při porovnání firemních znaků koncernu Dunlop a firmy Ariel nenajdeme skoro žádné rozdíly. To bylo záměrné, aby se zachovalo podvědomé spojení mezi těmito dvěma společnostmi. Výsledkem byla firma Ariel cycle company.
V 90. letech 19. století existovalo roztříštěné impérium, známé jako Cycle Components Manufacturing. Firma Cycle Components byla spojením různých menších bicyklových výrobců a, jak jméno napovídá, výrobců dílů pro jízdní kola. Tato společnost získala firmu Ariel cycle Co během roku 1897 a přestěhovala ji spolu se svou hlavní výrobní činností do závodu v Dale Road. Právě odtud v roce 1898 vyjel první motorizovaný Ariel, tříkolka, a později v roce 1901 první motocykl Ariel, vybavený motorem Minerva o objemu 211ccm. Odtud Ariel postupoval k velkým a středním jednoválcům a příležitostně k vidlicovým dvouválcům, přičemž většinou používal kupované nebo v licenci vyráběné motory. Mezi používanými motory byly vidlicové dvouválce MAG, J. A. P. a AKD. Jednoválce byly od roku 1910 založeny většinou na motoru White and Poppe SV o objemu 482ccm, původně nakupovaném, později vyráběném v licenci až do roku 1926.
Během oněch 15 let, kdy se stavěl tento model, bylo na něm přirozeně mnohé vylepšeno. Původním modelem byl 3 1 HP, jak byl také nazýván, bez převodovky, opatřen jen převodovým řemenem. Jak bylo tehdy běžné byly motocykly doplňovány díly od jiných firem. Vidlice pocházela od Druidu, magnet od Bosch, karburátor od firmy Brown Barlow a pneumatiky od Liberty. Jen sedlo, které bylo jinak také zvenčí potahováno, bylo speciálním Ariel-patentem a bylo v prospektu uváděno jako velké a komfortní. K dispozici byly dostačující pružiny a klouby, čímž se docílilo pohybu nahoru a dolu.
V roce 1915 dostaly modely Ariel třístupňovou převodovku, která byla poháněna řetězem v prachotěsném pouzdře, spojka, byla ovládána nožním pedálem. Teprve v roce 1924 odpadl řemenový pohon zadního kola a byl nahrazen řetězem. Ariel se samozřejmě zúčastnil s tímto „Basis“modelem také sportovních soutěží. Jedním z nejvýznamnějších úspěchů byla v roce 1912 cena týmu jak anglické tak i skotské šestidenní soutěže. Během první světové války byl počítán jednoválcový model Arielu k nejpoužívanějším motocyklům armády britské a spojených států v Rusku a Mezopotámii. V polovině 20. let se však 3 1 HP Ariel dostal na konec žebříčku, což bylo nepříznivým znamením pro další vývoj. Zde však je nutno poznamenat, že Ariel v této době do roku 1925 vedl v prodejním katalogu svými 500ccm modely. Paleta obsahovala modely od 250 ccm s Blackburnovým motorem, přes jednoválcový 665 ccm model určený pro použití sidecaru, až k 994 ccm V dvouválci se švýcarským motorem MAG.
V polovině 20. let převzal vedení syn zakladatele firmy, Jack Sangster. Jeho prvním krokem bylo angažování schopného prodejního ředitele, kterým byl Victor Mole. Tento přivedl v roce 1925 do firmy Vale Page, jenž se předtím proslavil vynálezem královského hřídele motoru u firmy JAP. Oba tito muži přešli rychle k činům a už v roce 1926, kdy se konala velká britská výstava motocyklů olympia Show v Londýně byl Ariel reprezentován dvěma zcela novými modely, které sice nebyly zcela revoluční, ale díky své zdravé konstrukci a modernímu vzhledu se staly brzy prodejním šlágrem. Cestu k trhu si prorazily sloganem Ariel-Moderní motocykl.
Nové Ariel modely byly typické motocykly anglické konstrukční školy. Motor oddělený od převodovky, trapézovou vidlicí a dvojitým rámovým podvlakem. Měly obzvlášť nízkou pozici sedla a sedlovou nádrž. Nový Ariel byl postaven na dvou verzích motorů, oba však byly namontovány na stejné klikové skříni. Jednou to byl 557 ccm SV model A s 86, 4 mm vrtáním a 95 mm zdvihem, s udávaným výkonem 14 HP. Třístupňová převodovka byla od Sturmey-Archera a byla ovládána ručně. Váha byla 135 Kg, výška sedla 65 cm, takže i lidé menšího vzrůstu došáhli na zem. Nejvyšší udávanou rychlostí bylo 108 Km/h. OHV sportovní model měl při 81, 5 vrtání a zdvihu 95 mm obsah 497ccm a dosáhl výkonu 20 HP. Tyto stroje byly počátkem pozdější řady Red Hunter, která existovala dokud firma v roce 1959 se čtyřdobými motory neskončila. Motory s postranními ventily o objemu 250 a 557 ccm, motory OHV o objemu 500ccm a daňově výhodnější motor OHV s objemem 250 ccm-to byly hlavní opory značky do příchodu modelů Red Hunter v roce 1932.
Nemůžeme nevzpomenout krátkého období na začátku 30 let kdy byly do produkce firmy zařazeny, patrně pod vlivem módniho trendu, rozpoutaného firmou BSA, modely „Sloper“. Tyto modely s motory silně vychýlenými vpřed se objevily na trhu v roce 1931 a byly nabízeny v běžných kubaturách 250, 350, 500 a 557 ccm. Zřejmě z důvodů hospodářské krize která postihla i Ariel byly tyto modely již pro rok 1933 vyřazeny z výrobního programu a v rámci racionalizace modelové řady bylo použito osvědčených svislých jednoválců a naděje se také zřejmě upíraly k slibně se rozvíjejícímu projektu Sq 4. Na sklonku roku 1930 na Olympia show v Londýně slavila Square 4 senzační debut.
Tento čtyřválcový motor byl vynálezem tehdy ještě mladého konstruktéra Edwarda Turnera. Spojil všechny přednosti, které se v té době daly daly očekávat s tak kompaktním druhem konstrukce, že se dal vestavět do jednoho konventního podvozku. Motor měl dva klikové hřídele, převod síly klikových hřídelů se děl velkými ozubenými koly a dále řetězem na čtyřstupňovou Burmanovu převodovku která byla usazena za motorem. Litinový blok válců byl usazen na horizontálně děleném hliníkovém bloku klikové skříně. Hlava válců, rovněž z odlitku železa pojala všech osm ventilů, uspořádaných rovnoběžně a kolmo. Ventily byly ovládány vačkovými hřídeli umístěními v hliníkové schráně rozvodu umístěném odděleně nad hlavou válců. Tyto vačkové hřídele byly poháněny řetízkem. V další fázi vývoje tohoto bezpochyby pozoruhodného motoru došlo ke zvětšení jeho objemu v roce 1932 na 600ccm.
V průběhu roku 1935 byla koncepce motoru celkově přepracována . Rozvod byl změněn na OHV, v roce 1936 byly veřejnosti představeny dva modely s novým motorem a to s obsahem válců 600 a 1000 ccm. Do prodeje se dostaly v roce 1937. Po válce byly tyto modely vybaveny teleskopickou vidlicí a v roce 1949 se Square four objevil jako model MK I s motorem z lehkého kovu, jehož hlava i válec byly rovněž z hliníku. Tímto se motor stal o 12 kg lehčí a získal i zlepšené chlazení. V roce 1954 byl tento model nahrazen modelem MK II se čtyřmi výfukovými trubkami, který byl vyráběn až do ukončení výroby v roce 1959.
V roce1932 byl dán poprvé do prodeje model 500 OHV označený jako Red Hunter. Pouze v tomto roce byl použit stojatý čtyřventilový jednoválec o obsahu 500ccm Avšak vzhledem k častým problémům s tímto typem motoru /VG 32/ bylo od jeho dalšího využití upuštěno a pro jednoválcové stroje jsou opět používány osvědčené dvouventilové motory. Byly stavěny ve dvou řadách modelů, sportovnější řada Red Hunter a řada cestovních modelů označovaných ködy VG, NG a LG. Pouhým okem se tyto dvě řady od sebe lišily barvou a vybavením. Red Hunter měly červené pole nádrže se zlatou linkou a červené střední proužkování s linkou na chromovaných ráfcích. Byly vybaveny výfuky vytaženými pod sedlo s tlumiči kruhového průřezu. Cestovní modely byly v barvě černé v kombinaci s chromem, trubka výfuku byla vedena v normální hloubce a výfuky měly tlumiče ve tvaru rybiny.
Období druhé světové války nezanechalo ve vývoji žádné stopy Prvním krokem kupředu bylo zavedení teleskopové vidlice , o kterém jsme se již zmińovali, načež přišly do výroby osvědčené typové řady, sestávající z typů 350-500ccm, 600 ccm jednoválců a 1000ccm Sq4, které se dostaly do předválečné formy výroby teprve po roce 1945. Rok 1947 byl také rokem, kdy Sangster prodal svoji firmu BSA. Z hlediska modelů a prodejní politiky to však pro léta, která znamenala celkový rozkvět výroby motocyklů, neznamenalo žádné změny.
V těchto prvních poválečných letech byl Ariel zastoupen ve všech motocyklových sportovních disciplínách, obzvláště úspěšně si vedl v Moto-Crossu a Trial-sektoru, sporadicky při silničních závodech, kde se Ariel oficiálně nikdy neangažoval. Přesto je možné zaznamenat třetí místo v nově vytvořeném Clubmanu TT, a sice ve třídě seniorů /500 ccm/s G. F. Parsonem v sedle. Rovněž lze připomenout úspěch Holanďana J. Shota, který s modelem Red Hunter v roce 1947 obsadil šesté místo. Dalším důležitým krokem z hlediska vynálezů byl rok 1948, v němž se kromě přepracovaného Sq4 MK I objevil nový 500ccm dvouválcový model. V roce 1954 Ariel vyrobil model Huntmaster 650, jehož motor vycházel z motoru BSA 650 A 10, se kterým sdílí mnoho vnitřních součástí, a také malý čtyřdobý stroj s objemem 200ccm, Ariel Colt. Revoluční Ariel Leader s objemem 250 ccm se vyráběl od roku 1958 do roku 1966, v roce 1960 se k němu připojil ještě jeho odstrojený sourozenec, Ariel Arow. Menší verze s motorem o objemu 200 ccm se na scéně objevila v roce 1964.
Ariel slavil mnoho úspěchů v soutěžích s modely HT s objemem 350 a 500 ccm a v motokrosu s modelem HS s objemem 500 ccm, oba modely započaly svůj život v roce 1954 a měly celoslitinové motory a speciální soutěžní rámy. Model HS měl stejný rám jako silniční model, ale byl postaven s využitím Reynoldsových trubek a bez mnoha standardních odlitků, například stupaček pro spolujezdce. Model HT měl speciálně postavený rám a upravenou převodovku, i když se stále jednalo jednotku Burman. Tyto modely se těšily velkému úspěchu v rukách jezdců jako byli Sammy Miller, Ron Langston a sajdkároví šampióni Frank a Kay Wilkinsovi.
Sammy Miller se svým trial-Arielem vyhrál pětkrát za sebou britské trial-mistrovství a dvakrát byl celkovým vítězem skotské šestidenní soutěže. Zmíněný trial-Ariel má nyní vyhrazeno místo v britském muzeu motorismu v Beaulieu. V roce 1959 se firma Ariel/BSA rozhodla zastavit výrobu veškerých čtyřdobých strojů a soustředit se pouze na velmi populární a v soutěžích úspěšné modely Leader a Arow. V roce 1963 zavřela firma BSA závod v Selly Oak a přesunula veškerou výrobu do Small Heath. V roce 1963 Ariel vyrobil model Ariel Pixie s objemem 50 ccm Původně byl navržen motor s rozvodem OHC, ale firma BSA nařídila, aby se místo něj použil motor BSA Beagle s objemem sníženým ze 75 na 50 ccm.Ze stroje, který se mohl stát Hondou 50-nejprodávanějším motocyklem na světě, se místo toho stal další ztrátový stroj, který si nikdy nenašel oblibu u veřejnosti.
Je smutné, že posledním modelem, který nese hrdé jméno Ariel, je Ariel3, klasický příklad machinací se značkou firmy BSA. Podstrčený značce Ariel těsně před bankrotem skupiny BSA v roce 1970 s heslem „tady to je-ať je to co je to“. Ani veřejnost , stejně jako výrobci, se nemohla rozhodnout, co to je. Shodla se ale na tom, že to není to co chce. A to byl zřejmě opravdu poslední hřebík do rakve společnosti BSA.